s. 11-12 - BENJAMIN (BEN)

„Benjamin Poiret?“
„Ano…“
„Odložte si.“
Benjamin mi už říkali jenom profesoři a matka. Pro všechny ostatní jsem byl Ben, dva roky už i pro tátu, od tý doby, co nás opustil kvůli Sophii, a snažil se být mým kamarádem. Je to blbý, protože já potřebuju tátu, hlavně teď, když se vídáme jen každý druhý víkend.
Začal jsem se svlíkat a přitom se díval na doktoru, jak si čte mou kartu…
Nejdřív mě změřila. Na zdi byl starý dřevěný metr se stupnicí v centimetrech a milimetrech. Byl už celý ošoupaný, úplně se lesknul. V tomhle ústavu bylo všechno starý, zdi, stoly, tabule, profesoři, ale i počítače, který nás měly zasvětit do „jazyka informatiky“ a internetu.
…
„Sto šedesát sedm… a půl. Metr šedesát sedm a půl. Stoupněte si na váhu.“

Začalo jít do tuhýho. Váha byla odjakživa můj nepřítel, hlavně ta u doktorů a v ordinacích: ďábelský stroj se závažími a protizávažími na chromovaných kovových tyčích. Skutečný mučící nástroj. Stoupnul jsem si na ni co nejpomaleji, ale obě tyče i tak bouchly do zarážky a vylítly rychle nahoru. Zrudnul jsem a znova jsem zatáhnul břicho, jako by mi to snad pomohlo shodit nějaký to kilo. Zakyslice začala posouvat protizávaží zářez po zářezu doleva, aby vyrovnala tyče, a při každým posunutí se trochu překvapeně zašklebila, když zjistila, že to pořád nestačí. Měl jsem chuť udělat to sám a strčit naráz závaží na druhou stranu, aby to už skončilo. Po pár vteřinách, který mi připadal jako věčnost (tím spíš, že když jsem zatahoval břicho, zadržoval jsem i dech), začaly tyče přece jen klesat. Zakyslice ještě posunula o několik stupňů velký protizávaží s kily a pak i protizávaží s gramy. Konečně to vyvážila.

„Osmdesát devět kilo šest set,“ řekla.