s. 14,15 -   BENJAMÍN (BEN) 

Celé dopoledne nehnutě ležím. Nespím, jen tupě zírám do stropu, aniž bych ho viděl. Stal jsem se loutkou. Nevnímám žádnou bolest. Nevidím, neslyším, necítím. A nepřemýšlím. To je ze všeho vůbec nejtěžší. Nepřemýšlet.

Nakonec to řeším tak, že si v duchu pořád dokola přeříkávám abecedu. Písmena bez obsahu vytěsňují písmena s obsahem. Po chvíli se mi to ale tak zautomatizuje, že mezi bezobsažnými písmeny vystrkují růžky drobné situace. Když hrozí, že se slijí v proud ucelených myšlenek, rázně měním taktiku. Abecedu si teď předříkávám pozpátku, a pak dokonce vždy ob jedno písmeno. Nejdřív všechny lichý v pořadí, potom sudý.

„Aaach,“ prosekne ticho pokoje krátké zasténání.
 

Vím, že na vedlejším lůžku někdo leží. Nechci vědět kdo. Nechci si pamatovat jeho jméno. Nezajímá mě, o co přišel. Jestli vůbec o něco přišel. Je mi fuk, jestli ho něco bolí. Možná umře. No a co?

A já? Napadá mě, že kdybych do toho sypače nalít hlavou, měl bych teď klid. Nemusel bych se tu mořit s abecedou pozpátku. Nemusel bych… sakra! V tu chvíli mi dochází, že taktika s abecedou začíná opět selhávat. Už zase přemýšlím. Nechci přemýšlet! Neschopnost zabít v sobě myšlenky mě strašně rozruší.
Ještě víc mě rozruší poznání, že je mi jedno, jestli žiju, nebo ne. Kdyby mi teď dali vybrat, neuměl bych se rozhodnout. Tenhle fakt mě dostává do kolen. Mám vůbec kolena? Ježíšikriste, proč mě napadaj tyhle otázky? Zatínám zuby a znovu se pouštím do abecedy. Nejde mi to. Námahou se mi tmí před očima. I rozrušení dokáže vyčerpat.

Upadám do mátožného spánku plného písmem řítících se na lyžích z prudkého svahu. Ve snu se snažím písmena pochytat a poskládat do slov. Vím, že bych si ten vzkaz měl přečíst. Ale žádná kombinace nedává smysl.