Byla žhavá letní noc. Chladná záře neónů stéká přes žaluzie. Už po několikáté zvoní telefon. Hádám, že to bude moje žena. A už po několikáté zvednu a zase zavěsím sluchátko. Sám sobě nalhávám, že nemám čas, protože právě teď cítím dotek bohyně. Když jí musím odvětit, že jdu domů, lámalo jí to srdce, avšak jsem jí slíbil že se vrátím.
Poté co jsem přijel, měla ten výraz, ten výraz, který mi dělá zle od žaludku. Po týdnu zapírání mi je špatně. Když se na svoji ženu podívám, připadám si jako lhář, podvodník a zloděj, protože ji okrádání o její drahocenný čas, ale když se zas podívám na ni, cítím se jako znovuzrozený.
Než se vymaním ze svých myšlenek a než se vůbec stačím podívat na to kolik je hodin a co je za den, tak už stojím na molu a mám k hlavě přiloženou zbraň. Ona se mě ptá, proč jsem jí to udělal. A já jí nedokázal odpovědět. Pak tlumič zašeptá výstřel. Pro někoho je to jako komedie a pro jiného zas tragédie, záleží na tom, kdo stojí na straně spouště a kdo na straně hlavně. A já myslím jen na to, že své ženě už neodpovím a jí nedodržím, co jsem slíbil. A jediné co vím, že padám a padám a že už padat ne přestanu.
