s. 7 - MARTINA
„Martino, svačina!“
Ježíši už zase. Sotva se člověk pustí do nějaký práce, tak… To je děsný, jak se tady s tím jídlem pořád naotravujou. S jídlem a pak s vážením. Nenávidím váhy. A nenávidím jídlo. Kdybych mohla, tak… Lepší je nejíst vůbec než málo.
„Tak dělej, dneska je třešňovej koláč,“ kříčí z chodby Alice, holka s legračně dvojbarevným a neuspořádaným účesem na hlavě.
No jo, ta je na sladký vysazená. Jako všichni feťáci. I ti bejvalí. Uvidím, kdo bude mít v jídelně službu. Jestli setra Anička, tak se mi podaří podstrčit svůj koláč Alici. Starý Kuželákový sice nic neunikne, ale přece jen se s ní dá mluvit. Zato jestli bude v jídelně Vlasáková, nezbyde nic jinýho, než si tím koláčem nechat vyzdít žaludek. A doufat.
Jídelna bezděkovské léčebny praská ve švech. Třináct kluků a holek ve věku od patnácti do osmnácti let hlasitě okupuje dlouhé, do podkovy uspořádané stoly a nadšeně se cpe čtverečky třešňového koláče hustě posypaného sladkou drobenkou.
Martina si představila, jak si ten koláč rve do pusy, jak se jí břicho nafukuje novými a novými nekonečně velkými sousty, a zvedl se jí žaludek. S rukama přitisknutýma na ústa se chystala vyběhnout zpátky na chodbu.
„Kampak, kampak?“ ozval se za ní skřípavě přísný hlas sestry Vlasákové, což byla každopádně nejhorší varianta. Ta baba má oči a uši všude. „Jen se pěkně posaď mezi ostatní a sněz si svačinu.“
„Hlad možná ne. Ale chuť máš určitě obrovskou, tak velkou, až máš strach, že ji nezvládneš, viď? Jenže musíš. Proto jsi tady, aby ses naučila normálně jíst.“
