s. 7 - AVA

Rok po požáru mi doktor sundává masku a sděluje mi, že mám zase začít žít.
Samozřejmě to neříká přesně těmito slovy, protože je placený za to, aby kolem sebe házel spoustu lékařských termínů, jako třeba reintegrace a izolace, ale pravda je prostě taková, že se sešel velký Výbor pro Avino blaho a rozhodl, že se tady válím už dost dlouho.

Můj sebelítostný mejdan nad nešťastným osudem popálené oběti požáru skončil.

Doktor Sharp si pozorně prohlíží mé kožní štěpy, aby se ujistil, že mi od poslední kontroly nenarostla v podpaží netopýří křídla. Jizvy dokážou být pěkné potvory, a protože šedesát procent povrchu mého těla je docela znetvořeno, trvá mu celých dvacet minut, než svou prohlídku dokončí. Papírový ručník na vinylovém stole, na kterém ležím, je už celý shrnutý a zmačkaný. Moje teta Cora zpovzdálí vše pozoruje a pečlivě si zapisuje poznámky do obřího kroužkového bloku s nápisem „Ava – průběh léčby a rekonvalescence“. Oči přitom ani na okamžik nespouští z doktora Sharpa.
Ten mi sundává obvaz z hlavy a po něm i průhlednou plastovou masku. Přejíždí prsty po jizvách.

„Všechno se nám krásně hojí,“ pronese bez nejmenšího náznaku ironie.  Cítím nad očima chlad jeho prstu, ale ten rychle mizí, když se přesune na tlustší štěpy kolem úst.

„No,“ pronesu bez velkého nadšení. „Můžete dát praseti rtěnku, ale pořád to bude p....“

„Avo!“ vydechne rozhořčeně Cora, což je nejen moje teta, ale také samozvaný vůdce výše zmiňovaného Výboru řešícího můj život.